Cidlinská, Machovcová, Nyklová: Odolnější věda může přispět k odolnější společnosti

Pandemie nového koronaviru vynesla do popředí zájmu téma odolnosti. A to nás zajímá nejen z pohledu jednotlivce a jeho schopnosti zvládat náročné životní události, ale i z hlediska širšího fungování společnosti. V nedávné době jsme se tak sešli k diskusi nad tím, jak budovat (a hlavně hodnotit) vědeckou činnost tak, aby byla kvalitní a společensky přínosná. Na první pohled paradoxně jsme se věnovali významu podpory „slušného vědeckého průměru“. Nevypadá to tak atraktivně jako volání po tom dávat peníze jen na „špičkovou vědu“. Ale právě pandemie a jiné více či méně očekávané společenské problémy, nám ukazují, jak je důležitá připravenost a dobrý základ, ze kterého lze růst. Téma jsme podrobněji zpracovaly do článku uveřejněného na portálu vědavyzkum.cz – Nezávislé informace o vědě a výzkumu a můžete si jej zde přečíst v plné verzi.

Probíhající pandemie a s ní související společenská krize s sebou přinášejí v řadě ohledů bezprecedentní zviditelnění řady vědeckých oborů i konkrétních vědců a vědkyň. Samotná krize a její zvládání či nezvládání znovu rozvířily diskusi o tom, jaká věda může pomoci zlepšit schopnost společnosti vyrovnat se s krizemi.

Tento článek je naším příspěvkem do diskuze o vztahu vědy a společenské odolnosti a uvítáme reakce ve formě návazných článků. Náš text je reflexí dvou online kulatých stolů, které jsme uspořádaly rámci programu Odolná společnost pro 21. století Akademie věd ČR. Vzhledem k významu, který je přisuzován vědecké excelenci zejména v rámci nejrůznějších akademických hodnocení ať už ve formě soutěží, ocenění či grantových výzev, jsme si na začátek položily otázku, jak spolu souvisí vědecká excelence a společenská odolnost.

Do diskuse jsme zapojily vědce a vědkyně z řad hodnotitelů vědecké práce v rámci různých hodnotících orgánů (především grantových agentur, ale také různých ocenění, stipendií a Metodiky 17+). Úvodní setkání proběhla jako dvě samostatné diskuse zástupců a zástupkyň přírodovědných a technických (dále STEM) oborů a sociálně-vědních a humanitních (dále SSH) oborů. Chtěly jsme tak mít možnost zachytit případné rozdíly v tématech, jež jsou v obou oblastech vnímána jako klíčová. Setkáním předcházelo krátké představení výzkumu dopadů britského systému hodnocení vědy profesorkou Melanie Smallman z University College London. Diskuse se potom točila okolo otázek: Co si představíme pod pojmy společenská odolnost vůči krizím a vědecká excelence? Podporují se navzájem nebo ne? Lze jejich provázanost posilovat?

Témata, která se v obou diskuzích objevila a která se překrývala jen do určité míry, považujeme za důležitá pro diskusi dalšího směřování vědy, resp. nastavení rámce, v němž je vědecká práce vykonávána.

Jaká společnost je odolná?

Co přesně myslíme společenskou odolností? Tato otázka otevřela obě diskuzní skupiny, přistoupily k ní nicméně velmi rozdílně. SSH skupina poukazovala na potřebu jasného vymezení pojmů, bez kterého není možné podobnou diskuzi smysluplně vést. Odolnost vyžaduje definování předmětu, vůči němuž má působit – z diskuze nepřímo vyplynulo, že bez ochoty přistoupit k pojmu odolnosti normativně je otázkou, zda má vůbec podobná diskuze smysl. Dobrým příkladem je v tomto směru skutečnost, že autoritativně vedené společnosti je možné a v historii časté vnímat jako odolné, pokud odolnost definujeme jako odolnost vůči snahám například o demokratizaci.

V diskuzi STEM skupiny převládala nevyřčená shoda – odolnost společnosti znamená schopnost kolektivně řešit krize, k čemuž je věda optimálním nástrojem, neboť může přispět nejenom k jejich řešení, ale i předvídání a předcházení. Problém konceptuálního vymezení se tím ale spíše přesouvá k definici krize, než že by byl vyřešen.

Vzhledem k vývoji obou diskuzí lze ale uzavřít tím, že shoda panovala na potřebě dosáhnout jakési pozitivní odolnosti, která znamená zejména samotnou schopnost krizi identifikovat, určit její zdroje a co nejflexibilněji na ni reagovat. Věda sama potřebuje společnost, která dokáže nahlédnout význam vědy pro svou budoucnost a fungování – společnost odolná vůči vědeckým poznatkům je naopak nebezpečná pro vědu jako komunitu vědců a vědkyň, pro samotnou možnost svobodného vědeckého uvažování a spolu s tím i pro pluralitu vědeckých přístupů. Zároveň je však společnost odolná vůči vědeckým poznatkům vzešlým ze svobodného bádání nebezpečná i sama sobě.

Excelentní věda = odolná věda?

Pro to, aby věda přispívala k odolnosti společnosti, je tedy třeba základní důvěry ve smysluplnost vědeckého poznání. I věda musí být důvěryhodná a zároveň jí musí být přiznán nárok na to být flexibilní, tedy neustále revidovat stávající poznání. Je proto třeba, aby byla kvalitní, bylo v ní místo pro originalitu, nové pohledy, a aby byla schopna poskytovat komplexní perspektivu pro nahlížení jednotlivých témat a společenských problémů.

Důvěra ve vědu v okamžicích krize závisí na schopnosti vysvětlit, že flexibilita vědy, tedy nestálost a „samoopravnost“, je podstatou její síly, nikoli důvodem jí a priori nevěřit. Je jednak „to nejlepší“, co máme v danou chvíli k dispozici (jak upozorňuje např. i Fujda ve svém článku reagujícím na úvahy o antivakcinačním hnutí), a jednak ona „samoopravnost“ znamená také poctivost – nechat si nahlédnout pod ruce, jak co dělám, aby to mohlo být podrobeno kontrole, a být připraven/a to „opravit“ nebo to „nechat opravit“ jinými. Jako pozitivní příklad takové vědecké poctivosti byl uváděn profesor Konvalinka, který v pravidelném pořadu o Covidu-19 v Českém rozhlase přiznal, že výzkum jeho původní očekávání, která prezentoval před rokem, nepotvrdil. Jeden z účastníků diskuse se vyjádřil, že „pokud je někdo ochoten to takto chápat, tak tím rozšiřuje odolnost společnosti“.

V rámci obou vědních oblastí došlo ke shodě v tom, že pro vědu, která dokáže přispívat k odolnosti společnosti vůči krizím, je nutné zejména zajistit dobrou úroveň většiny vědecké produkce. V kontextu, kdy člověk snadno může nabýt dojmu, že excelence je v současné vědě tím nejvyšším imperativem, ultimativním nárokem na vědce a vědecké instituce, rámcem pro určování vědecké kvality, a tím i cílem vědeckého snažení, pro nás byl takový závěr z obou setkání překvapivý. Tím spíš, že jej formulovali lidé, kteří hodnotí kvalitu vědecké práce ostatních vědců. Nebylo tím myšleno, že by bylo nesmyslné snažit se o excelenci, nýbrž že mnohem důležitější než diskutovat kritéria excelence, je potřeba zvážit, jak budovat a udržovat „zdravé podhoubí“, tedy kvalitní průměr. Toto podhoubí totiž zajišťuje kontinuitu předávání a rozvoje vědecké znalosti, tedy udržuje ekosystém vědy v dobrém stavu, a teprve z něj mohou vyrůst i excelentní vědecké počiny. Spíše než snaha o odlišení excelence od dobrého průměru či mírného nadprůměru se proto jeví jako zásadní odlišení dobré a špatné vědy.

Zní vám to příliš banálně? Na první pohled ano, ale na druhý se ukazuje, že takto zdánlivě jednoduchý úkol je vlastně náročnější než identifikace excelence. Ta je totiž ze své podstaty výjimečná, takže pokud je něco převratného, tak se to jako převratné dříve nebo později prokáže. Případně pokud je nějaká vědecká osobnost excelentní, „tak se to relativně ví“, jak uvedl jeden z účastníků diskuse, když kritizoval nákladnost hodnotících procesů. Naopak jednoduše odlišit, co je dobré a co je špatné, může být ošemetné, hlavně v rámci grantových soutěží, kde hraje velkou roli subjektivní pohled jednotlivých hodnotitelů, a také v situaci, kdy o celkově menší objem peněz soutěží stále více projektů. Tento druhý problém byl diskutován hlavně mezi účastníky ze SSH oblasti, kteří poukazovali na stále klesající míru úspěšnosti, která však neznamená, že by bylo méně dobrých projektů. Z hlediska podpory jednotlivců, ale i zmíněného podhoubí, se tak dostáváme na úroveň loterie, která ohrožuje potřebnou kontinuitu budování vědecké znalosti a může tak v konečném důsledku ohrozit i vznik excelentních vědeckých výsledků. Pro téma odolné společnosti je ale především znepokojivé to, co takové ohrožení znamená pro samotný vědecký ekosystém.

Příliš velká závislost na účelovém financování byla v tomto směru kritizována napříč vědními oblastmi. Jako hlavní problém ve vztahu k budování a udržování zdravého podhoubí byla zmiňována nejen ohrožená kontinuita, neboť v krátkodobém a nejistém financování je obtížné „dotahovat věci do konce“, ale také celková roztříštěnost, která ztěžuje komplexní zpracovávání jednotlivých témat a jejich propojování, včetně propojování jednotlivých oborových perspektiv. Oboje se zdá naprosto zásadní ve vztahu k možnému (zvyšování) využívání vědeckého poznání ve společnosti, neboť to omezuje schopnost vědy přinášet komplexní a srozumitelné odpovědi na aktuální společenské otázky. Roztříštěnost a nedostatečná kontinuita tak mohou ohrožovat zmíněnou důvěru ve smysluplnost a relevanci vědeckého bádání a poznání a také zmíněnou flexibilitu, jakožto schopnost posouvat poznání a měnit naše pohledy na určitá témata. Jak upozornila jedna z účastnic ze SSH oblasti, „kolikrát třeba teprve po pěti letech začínáte tématu skutečně rozumět, začínáte generovat smysluplné výsledky, ale váš projekt skončí, lidé se rozejdou a řešení toho problému se ukončí.“ Proto také účastníci kladli důraz na potřebu zajistit, aby nejen excelentní, ale obecně kvalitní vědci a vědkyně nebyli neustále ohroženi ztrátou financování a nedobrovolným odchodem z vědy. Během diskuse bylo několikrát upozorňováno, že věda je „týmový sport“ a za excelentními výsledky často stojí celé pracovní kolektivy, nikoli jen jeden génius.

Provázaný ekosystém

Roztříštěné přitom nejsou jen jednotlivé oborové projekty, ale také pohledy na jednotlivá témata z důvodu nedostatečně rozvinuté interdisciplinární spolupráce. Interdisciplinarita byla účastníky a účastnicemi diskusí zmiňována jako další z podmínek větší společenské využitelnosti vědeckého bádání. Jakkoli je interdisciplinarita, podobně jako excelence či internacionalizace, vyzdvihována jako jeden z cílů, o něž bychom ve vědě měli usilovat, v praxi se ukazuje, že jí současné vědecké prostředí příliš nenahrává. Obě skupiny se shodly na tom, že interdisciplinární projekty jsou v rámci soutěže o grantové prostředky spíše v nevýhodě, neboť jsou náročnější na hodnocení a v hodnotících panelech vzbuzují více diskusí a otázek než úžeji zaměřené „monodisciplinární“ projekty. Jak uvedl jeden z hodnotitelů ze SSH oblasti „když chcete uspět s projektem v hodnocení, tak nechcete, aby se o něm diskutovalo, protože závěrem té diskuse je, že se najde spousta věcí, které by se daly udělat jinak.“ V situaci, kdy i možnost budovat solidní, a tedy ne nutně excelentní „vědecké podhoubí“, závisí na úspěchu v grantové soutěži, může interdisciplinarita ohrozit šanci na úspěch projektu. Interdisciplinarita byla zmiňována jako důležitá ve vztahu ke společenské využitelnosti vědeckého poznání nejen kvůli tomu, že umožňuje komplexněji uchopit zkoumaná témata, ale také kvůli nutnosti porozumět si mezi obory. Takové porozumění není možné bez srozumitelnější komunikace oborových perspektiv, což může v konečném důsledku zvýšit šanci na srozumitelnost směrem k veřejnosti. Přitom aktuální pandemická krize jasně ukazuje, jak je problematické, když se k řešení takto komplexní krize nepřistupuje interdisciplinárně.

Roztříštěnost a nedostatečná kontinuita se tak zdají oslabovat odolnost podhoubí české vědy a tím i její potenciál pro přispívání k odolnosti celé společnosti v krizi. Pokud se na tomto shodnou lidé z řad hodnotitelů a hodnotitelek vědecké práce napříč obory a vědeckými oblastmi, zdá se nasnadě, abychom se začali snažit měnit nastavení vědeckého prostředí tak, aby podporovalo dobrý průměr a přestalo disproporčně vyzdvihovat a podporovat excelenci. Jak bylo řečeno výše, excelence se časem prověří sama – i Nobelova cena se uděluje s odstupem dekád od vzniku excelentního vědeckého počinu, jak zaznělo v diskusi SSH skupiny – a hlavně, jak lakonicky shrnul jeden z účastníků ze skupiny STEM: „kdo je super excelent je v podstatě jedno, protože ten jeden člověk to nevytrhne, ačkoli se to tak prezentuje.“ Využití vědy ve společnosti se totiž neomezuje jen na aplikaci převratných objevů a teorií. Vzpomínán byl například „zcela neexcelentní“, ale společensky velmi přínosný výzkum prokazující negativní dopad používání oxidu zinečnatého pro léčbu prasat na úrodnost půdy, kdy výsledky tohoto výzkumu vedly k zákazu daného léčiva. Navíc tuhý boj o zdroje a tlak na excelenci vede i k nekalým praktikám, které nakonec snahu o kvalitu vědy odsouvají na druhou kolej. Jeden z účastníků diskuse použil v tomto směru přirovnání k dopingu ve sportu, který ve výsledku sport ničí, a vzpomněl současnou kauzu zvoleného rektora MENDELU Vojtěcha Adama.

Věda je součástí společnosti a může tvořit i část jejího podhoubí a přispívat k budování a udržování zdravého společenského ekosystému. K tomu se však potřebuje méně soustředit na boj o finanční prostředky a více na bádání a spolupráci. Debaty o potřebě snížení podílu účelového financování a zvýšení institucionálního financování ve vědě se vedou léta. (Například v roce 2011 diskusi rozvířila kritika poměru institucionálního a účelového financování jakožto jeden z výstupů auditu českého výzkumu, vývoje a inovací, uskutečněného pro MŠMT mezinárodním konsorciem Technopolis. Konsorcium doporučilo zvýšit podíl institucionálního financování (viz. Doporučení č. 6, str. 85). Nyní tyto debaty nově připomíná např. publikace Nová vědecká éra? Od byrokratické komerce ke kreativitě ve veřejném zájmu.)

Prozatím je trend však spíše opačný. Pokud je argumentem snaha podporovat jen dobrou či excelentní vědu, tak se zdá taková strategie spíše méně úspěšná. A obzvláště v kontextu současných společenských výzev (politických, ekologických, ekonomických, zdravotních) se zdá současné nastavení systému méně obhajitelné, neboť uzavírá vědu více do sebe a v jejím rámci do izolovaných ostrůvků krátkodobých úspěchů, a vzdaluje ji od společnosti. A to je v době, kdy potřebujeme posilovat důvěru ve vědecké argumenty, společensky nebezpečné. Současné nastavení vědy přispívá spíše k její křehkosti než k odolnosti a tím také k její menší využitelnosti pro posilování pozitivní odolnosti společnosti.

Jedna myšlenka na “Cidlinská, Machovcová, Nyklová: Odolnější věda může přispět k odolnější společnosti

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: